Z deníku londýnské au-pair

  Je chladný srpnový podvečer, přesně 7. srpna 2014 a čekám v odletové hale Václava Havla se svojí mamkou a jejím přítelem. Se svým přítelem jsem se rozloučila už den předem. Necelých 30 minut do odbavení se mi zdá jako věčnost. Nechce se mi mluvit, ani nevím, co bych měla říct. Myslím na to, že dalších devět měsíců strávím v cizí zemi s cizí rodinou. Celou dobu příprav a balení jsem se do Londýna těšila, ale nyní cítím divný pocit v žaludku. Nakonec je můj 23 kilový kufr odbaven a já se rozhodnu jít do odletové haly, kam doprovod nesmí. Loučím se a chce se mi brečet, ale držím se, nejsem slaboch. Naposledy se ohlédnu od pasové kontroly a zamávám. V tu chvíli přestávám hrát hrdinu, jsem za pasovou kontrolou a nechám si vhrknout slzy do očí. 

  Když vzlétáme, je už téměř tma, je mi špatně jako při každém letu a oporu hledám ve dvou mladých Angličanech, kteří sedí vedle mě. Chci zavést hovor, ale vůbec si mě nevšímají. Jeden je korejského původu a neustále něco počítá v diáři. Druhý si čte. Může jim být kolem 16-18 let . Po 20 minutách Asiat nadšeně oznamuje druhému chlapci, že dovolená v Praze je vyšla na směšnou částku a jak výborně hospodařili s penězi. Oba chlapce to natolik uspokojuje, že se vedle mě začínají velmi vášnivě líbat a mně začíná být ještě hůř, nikoliv kvůli páru teenagerských homosexuálů, ale kvůli turbulencím. Objednávám si u letušky Coca-Colu, která moje nervy obalí do cukru a posrkávám ji až do přistání na letišti Stansted.

Letiště je prázdné, malé, ošklivé. Přílet jsem čekala tedy pompéznější.

  Podle popisu poznávám mojí novou ‚host mum‘ je to špinavá blondýna střední postavy a středních let ve starých domácích věcech. Hned mi na přivítanou vysvětluje, že jde rovnou z hodiny pole dance- tance u tyče, který dělá.  Domů jedeme asi 45 minut, hovoříme o neutrálních věcech a z celého příjezdu mám neutrální pocit. Není to skvělé ani špatné. Nechávám úsudky na další den, je kolem půlnoci jejich času. Doma všichni už spí, překvapuje mě, že mám pokoj velký jako doma máme koupelnu, a že se mi tam téměř nevejde kufr. Víc nestihnu řešit, padám oblečená do postele a spím až do rána.

Druhý den mě budí kolem sedmé hodiny řev dětí, mých dětí, a to přestože jsou prázdniny. Děsivý řev v brzkých ranních hodinách se stal folklorem a  neutichá ani o víkendu. Tracy ( máma) hned využívá přítomnosti au-pair a mizí na půl dne pryč, zřejmě na pole dance nebo jinou její aktivitu. Starší holka šišlá kvůli velkému předkusu a nerozumím ji každé druhé slovo. Půl den se táhne hrozně dlouho, holky jsou náročné, uřvané a neposlouchají mě.

  Musím jít 2x do svého pokoje, kde mě zachvátí rychlý pláč, mám pocit, že to nezvládnu. Nakonec to zvládnu měsíc a půl.

  

  Další dny zjišťuji, že bydlíme v nejhorší části Londýna- ve špinavém Enfieldu, turecké čtvrti plné přistěhovalců. Obvykle jsem byla jedna z mála bělošek na vlakové zastávce. Když se vracím večer domů, mám opravdu strach . Rodina není bohatá- je naopak příliš chudá na to, aby měla au-pair. Pracuje jen otec. V lednici obvykle není co  jíst- můj každodenní pokrm je toust a mléko. Začínám shazovat nedobrovolnou dietou nadbytečná kila.

Rodiče se mnou komunikují každý den stejně, pouze zdvořilostně. How are you? How did you sleep today? Nejsou zlí, ale jsou chladní. Cítím se s nimi stále jako cizinec. Děti jsou rozmazlené a líné, odmítají chodit ven, i přesto, že musím každý den venčit jejich psa. Není den, aby mladší holčička neudělala scénu. Začínám mít na ně alergii a ony stupňují svoje chování. Mladší mi začíná anglicky nadávat. V Anglii se děti nesmí plácnout, je to zákonem zakázané a jsou vychovávané, tedy spíš nevychovávané stále cizíma au-pairkama.  Jsou nezvladatelné a je mi jich na druhou stranu líto. Nemůžou za to. Je to chyba rodičů .

  Víkendy trávím v centru Londýna. Jsem holka z maloměsta a hltám atmosféru deseti milionové metropole. Někdy obcházím památky sama, abych mohla nerušeně fotit a toulat se po ulicích. Být zcela inkognito se mi na začátku líbí. Nikdo mě nesleduje, nikdo mě neřeší.

Někdy vyrazím do Hyde parku na sraz
s Čechy žijícími v Londýně. Jen tak sedíme na trávě jako všichni ostatní a kecáme nebo hrajeme volejbal. Potkávám fajn au-pairky Veroniku, Sabinu, Báru a hlavně Claudii , se kterou jsme na stejné vlně a mám pocit, že jsem našla spřízněnou duši. Strávíme spolu další 3 víkendy. Jedeme do přímořského Brightonu, půjčíme si kola v Hyde, nakupujeme v pověstném čtyř patrovém Primarku, kde za pár liber nakoupíte plné tašky věcí. Claudie se bohužel rozhodla odjet domů dřív kvůli špatné rodině a já zůstávám v Londýně opět ‚sama‘ . Strávím tedy víkend s Monikou a Jirkou z Čech, zajdeme do Greenwich, na děsivě velkou lanovku a večer do kubánského baru, kde si dám 3 obrovská mojita v rámci happy hour a tančím s opravdovým Peruáncem. :-)

   I když byl víkend skvělý, nejsem tu úplně šťastná. Chybí mi domov. Všechno, co bylo samozřejmé, je pro mě v tuto chvíli strašně vzácné. Navíc mám neuvěřitelnou chuť na rohlíky a pořádné pivo ! :) 

   Po společném měsíci a půl oznamuji host mum, že od nich chci odejít a že jim dám měsíc, aby si našli novou au-pair. HM to bere s klidem, až mi to přijde podezřelé. Bylo to přijato totiž klasicky anglicky- zdvořile, ale neupřímně. Druhý den si mě volá do kuchyně a s kamenným výrazem mi oznamuje, ať si koupím první jízdenku domů, protože chce, abych další den odjela. Příliš ji netrápí, že už nemusím na další den sehnat místo v autobuse nebo že nemusím mít na cestu peníze, natož ji už vůbec nezajímá, že zkrátka ihned odjet nechci. Opravdu takto narychlo nechci jet. 
Chci se rozloučit s přáteli, s Londýnem a své opravdové rodině nakoupit dárky. Nic z toho už ale nestíhám.

 Naštěstí  poslední sedadlo ve StudentAgency čekalo na mě.  Nemusím být bezdomovcem v Londýně. Je mi ještě oznámeno, že mě další ráno do centra neodvezou, protože na to nemají čas ( zvláště HM, která nepracuje), a tak vstávám v 5 hodin ráno a cestuji téměř 3 dlouhé hodiny po Londýně s 23 kg kufrem, notebookem a igelitkou, ve které bylo to, co se nevešlo do kufru. Cestou se mi igelitka ještě trhá a já sbírám po chodníku své spodní prádlo, špinavé ponožky a spoustu dalších věcí.
Když konečně dorážím na zastávku, jsem na pokraji sil, ale šťastná, protože za 12 hodin budu opět doma. 

U autobusu mě zachraňuje milá slečna Karolina, která mi věci z protáhlé igelitky dává do jejího kufru, abych nemusela platit další zavazadlo. Cestou domu si povídáme, aby nám to lépe utíkalo.

Návrat domů je krásný. Je tu moje postel, moje rodina, můj pes. Jenom přítel netuší, že jsem zpět v Čechách , protože jsem mu to naschvál zatajila. Chci ho překvapit! A proto jsem ještě z Londýna domluvila s jeho nejlepším kamarádem, aby ho vzal ve smluvený čas do oblíbené hospody, kde na něj budu čekat. Surprise ! :-) 

  Pokud někdo dočetl celý článek, musí mít pocit, že to byl horor. Trošku ano, ale byla to pro mě důležitá zkušenost a lekce, abych si vážila všeho, co mám. Také jsem získala spoustu krásných zážitků a s Claudií se stýkáme dodnes . Kromě toho mám pocit, že mě tato cesta změnila a že se dívám na věci jinak než dřív.

Kdybych se vrátila v čase, odjela bych znovu. Kdyby mi ale teď někdo nabídl práci au-pair v Anglii, už bych do toho znovu nešla.